Nelíbánky

Slovník spisovné češtiny líbánky definuje jako "první dobu manželství". Podle mě ale mají líbánky v dnešní době spíš význam "dovolená po svatbě", pro někoho možná "dovolená po svatbě s programem plození potomků". 

Naše líbánky se vymykaj kterýkoliv z těchto definic. Manželé v té době ještě nejsme. Na dovolenou sice jedeme, ale několik týdnů před svatbou. Aspoň já ještě nevim (tušim, ale nevim!), že jde o líbánky. A náš potomek už je tou dobou nějakej ten pátek na cestě. Přísně vzato to teda jsou spíš nelíbánky.

Což se potvrdí hned zkraje. Asi měsíc dopředu radostně rezervuju pokoj v útulnym hotýlku na jihu Francie. Nabídka "twin bed" je obzvlášť výhodná a lákavá, a tak na ni rozverně kliknu. Celou dobu až do odjezdu pak už jen neustále v různých variacích omílám něco na ten způsob, jak to tam bude skvělý. Po třídenní cestě autem (a dvou nocích ve stanu) dorazíme na místo. Představujeme si, jak před náma slavnostně otevřou krásnej pokoj s velkou měkkou postelí (ideálně i s vířivkou). Mejlka. Malá špeluňka, od který dostaneme klíč, je tak uzounká, že se tam na šířku oba nevejdeme a hlavně - stojí tam stará rozvrzaná palanda. "To je nedorozumění, " vyhrknu. Běžim na recepci. Svojí gymnaziální francouzštinou vysvětluju, že nastal omyl: "Jsem si naprosto jistá, že jsem rezervovala manželskou postel a žádnou palandu." Jak se ale ukáže, omyl nenastal na recepci hotelu, ale v mojí hlavě. Nadosmrti si už asi budu pamatovat, že "twin bed" není totéž co "double bed". Před námi je skutečně čtrnáct dní nelíbánek na palandě.  

Svůj podíl viny na nelíbánkách má ale i protistrana. (A to pomijim fakt, že cesta na naše nelíbánky náhodou vede skrz Turín shodou okolností právě v den, kdy se tu koná mač jeho oblíbeného týmu Juventus s Milánem. Díkybohu máme v batohu dva lístky.) Ani v jeho případě se snaha o romantiku každopádně nepotkává s velkym úspěchem. Na Marché aux Fleurs chce spontánně koupit květinu, pak s ní přede mnou pokleknout a tak dále. Svérázná Francouzka prodává na trhu celý pugét za čtyři eura. On ale neumí moc dobře francouzsky. Myslí si, že za čtyři eura je jedna růže. Dovodí si, že za celý pugét bychom dali peníze, které si schováváme na večeři. A tak po ní chce jednu růži. Prodavačka tomu nerozumí a asi ani nechce rozumět. Pětkrát se přeptá: "Vážně? Jednu?" Dívá se na mě s údivem, protože zřejmě vůbec nechápe, jak může někdo chodit s takovou držgrešlí. Kdyby chuděra viděla, že mu za rohem řeknu své "oui", asi by okamžitě skončila se živností. 

Zejtra je deadline

Už zejtra je deadline článku, ze kterýho jsem napsala zatim asi jednu větu (citaci, samozřejmě). A to máme na týden půjčený větší dítě. Děti samozřejmě nechápou, že bych si přála, aby si v klidu (ideálně ve vedlejším pokoji) celý den tiše hrály.

Chtěj ven, jistě, stejně musíme do krámu. Ve večerce bohužel neni ten mladej milej Vietnamec, kterej mluví perfektně česky a pokaždé se usmívá. Je tam jeho otec, kterej neni ani trochu milej, neumí vůbec česky a nikdy se neusmívá. U kasy po očku neustále hlídám děti, protože shazujou věci z poliček a celkově zlobí a omylem začnu strkat do nákupní tašky i věci, který mi ještě táta milýho Vietnamce nenamarkoval. Snaží se mi to chudák vysvětlit, ale já vůbec nerozumím, co mi chce. On neví, jak to říct a já nevím, co chce říct. Když se konečně pochopíme, zrudnu. Vypadá to, že jsem chtěla nákup přímo před jeho zraky ukrást. Zaplatím a urychleně vypadneme. 

Děti chtěj na hřiště. Fičí příšernej vichr, typický aprílový počasí: kroupy, slunce, bouřka, déšť a vichr, hnusnej vichr. Zkouším to na ně, že jako nepůjdeme, že neni hezky, ale zas tak moc se mě vlastně neptají a už jsou na hřišti. Sednu si rezignovaně na lavičku a čekám, až je to přestane bavit. Ale nepřestane. Vůbec. Píše mi kamarádka, něco kvůli diplomce, chvíli si s ní chatuju. Po chvíli zvednu hlavu. Větší (půjčený!) dítě je někde asi tak v patnáctimetrový vejšce (nedrží se). Menší dítě žere písek. Když k němu přijdu blíž, abych mu láskyplně vysvětlila, že písek se nežere, zjistím, že mu tečou obří nudle. Nemáme s sebou žádnej kapesník. Zavelím nekompromisně domů. Cestou potkáme cizí babičku. Upozorní mě, že dítěti tečou nudle. Mockrát jí poděkuju. 

Doma zjistim, že menší dítě má písek nejen mezi zubama, ale i mezi půlkama. Dám je oba do vany. Chichotej se tam a řehtaj, já chystám večeři. Když se vrátim do koupelny, je na zemi centimetr vody. Jsem přísná: "Čí je to vina?" Větší dítě tvrdí, že to udělalo menší dítě. Menší dítě neřiká nic (asi proto, že ještě nemluví). Já nakonec taky neřikám nic, jen oblíknout do pyžam a k večeři. Menší dítě se po večeři napije a celé se polije. Převlíknu ho, vyčistim mu zuby a dám ho do postýlky. Okamžitě nato začne tlačit.  Větší dítě se hihňá. Menší dítě se taky hihňá, ale přestane, když ho vyndám, znova umeju a přebalim. Přečtu jim Kvaka a Žbluňka. Pustim rádio Junior, kde čtou pohádky tak nudně, že děti většinou hned usnou. Menší dítě klimbá. Paráda. Sklidim hračky, vyndam myčku a zase jí celou naplnim (Jak je možný, že jí vždycky hned naplnim?) a pustim komp. Vypadá to dobře. Ten větší je dnes s kamarádem na pivu, jen tak nepřijde a já budu mít celý večer na to dokončit svůj článek. 

V ten moment, kdy začnu myslet pozitivně (velká chyba!), začne větší dítě volat, nebo spíš vřískat. Ukouslo si kus rtu. (Jak je to vůbec možný? Vždyť mu chybí asi 10 zubů!) Svým křikem vzbudí menší dítě a to začne taky řvát. Asi po hodině se mi je podaří oba zklidnit. Teď spí. A to je ta chvíle, kdy podle mých představ v ideálním případě matka sedne k televizi, otevře láhev vína a dělá krásné, slastné NIC. Já ale sedám v tuto chvíli ke kompu (víno otevřu teda stejně) a snažím se vyrovnat svým nadupaným spolužákům z doktorátu, který píšou sofistikované odborné články v cizích jazycích jako na běžícím pásu. Mně ale klesá morálka, slovní zásoba… i víčka. No co, deadline je přece až zejtra.

Dobré ráno, miláčku

Oči ještě nejdou odlepit od sebe. Mám chuť se převalit na druhý bok, zavřít je a ještě aspoň chvíli… „Má-ma! Má-ma! Má-ma!“ s hurónským řevem a dupotem se neodvratně blíží to, co musí přijít každé ráno. Dva nebo tři malé prstíčky se mi zaboří do pravého oka, hluboko do oční jamky, a otáčí tak můj obličej směrem k sobě. Prásk knížkou do hlavy. To budou Poníci, pomyslím si. Ta je nejtěžší. Cítím, jak se uvelebuje vedle mého obličeje. Vím, že mám asi pět sekund, než přijde další rána Poníky do hlavy. Mezitím však přijde jiný úder – pronikavý odér.

Připadám si jako zombie, ale ranní kolotoč se neptá. Ranní kolotoč se už rozjel. „Hnůj!“ křičí a směje se menší. „Promiň, nemám čočky,“ omluvně mumlá zpod polštáře ten větší. Asi deset vlhčených ubrousků, ale odér nejde odbourat. Tak teda umyvadlo. A oblíct. Nelibý řev. Z přebalováku vší silou kopou obě nožičky. Jedné se mi nepodaří uhnout. Dostanu přímou ránu do břicha. Vzmůžu se jen na slabé: „Maminka se ale nekope, miláčku.“

„Mňamy mňam, mňamy mňam!“ menší po seskoku z přebalováku utíká neomylně do lednice. „Já si dám kafe,“ volá větší, stále zpod polštáře. 

„Koky“, „ménko“, „dody“, případně „babka“ (čti: vločky, mlíko, jahody, jabka). Zatímco krájim, leju a sypám, kolem mě probíhají rituální tance. Ódy na jídlo. „Mňam! Mňam! Mňam!“ Konečně je nachystáno, plína kolem krku a slavnostní „dobrou chuť, miláčku.“ Řev. (Co čekal, pečené kuře?) Mrskne vztekle lžičkou o stůl. Půlka vloček je na zemi. Nemám ještě sílu na výchovu (Kolik může být hodin? Tma? Ne, jen zatažené závěsy). Jdu vločky po jedné sbírat ze země. Na vysávání taky ještě nemám sílu. Najednou je ale ticho. Vztek pominul. Slyším hlasité mlaskání. „Mňamy mňam“! Než vločky dosbírám, mám před obličejem prázdnou mističku. Dojedl a chce víc (měl přece jen půlku, ne?). Přidáme, ano, jistě. Vydrž, miláčku.    

Vařím vodu na čaj. Pořád poslepu a hlavně bez mozku. Postavím čaj před menšího jemnostpána. „É-chu!“ (čti: pálí). „Nepálí,“ oponuji. Postavím čaj před většího jemnostpána, který už nepozorovaně také dorazil. „Ale já chtěl kafe..“ „Piješ ho moc,“ oponuji, ale pravda je jinde, samozřejmě jsem zapomněla, že chtěl kafe…

„Máš pravdu, dám si čaj. Mimochodem: dobré ráno, miláčku.“

„Dobré!“ mám chuť odseknout, ale pak to řeknu mile, protože ve skrytu duše přece vím, že takhle doopravdy vypadá dobré ráno.