Oči ještě nejdou odlepit od sebe. Mám chuť se převalit
na druhý bok, zavřít je a ještě aspoň chvíli… „Má-ma! Má-ma! Má-ma!“ s hurónským
řevem a dupotem se neodvratně blíží to, co musí přijít každé ráno. Dva nebo tři
malé prstíčky se mi zaboří do pravého oka, hluboko do oční jamky, a
otáčí tak můj obličej směrem k sobě. Prásk knížkou do hlavy. To budou Poníci,
pomyslím si. Ta je nejtěžší. Cítím, jak se uvelebuje vedle mého obličeje. Vím,
že mám asi pět sekund, než přijde další rána Poníky do hlavy. Mezitím však
přijde jiný úder – pronikavý odér.
Připadám si jako zombie, ale ranní kolotoč se neptá. Ranní kolotoč
se už rozjel. „Hnůj!“ křičí a směje se menší. „Promiň, nemám čočky,“ omluvně mumlá
zpod polštáře ten větší. Asi deset vlhčených ubrousků, ale odér nejde odbourat.
Tak teda umyvadlo. A oblíct. Nelibý řev. Z přebalováku vší silou kopou obě
nožičky. Jedné se mi nepodaří uhnout. Dostanu přímou ránu do břicha. Vzmůžu se
jen na slabé: „Maminka se ale nekope, miláčku.“
„Mňamy mňam, mňamy
mňam!“ menší po seskoku z přebalováku utíká neomylně do lednice. „Já si
dám kafe,“ volá větší, stále zpod polštáře.
„Koky“, „ménko“, „dody“, případně „babka“ (čti: vločky,
mlíko, jahody, jabka). Zatímco krájim, leju a sypám, kolem mě probíhají rituální
tance. Ódy na jídlo. „Mňam! Mňam! Mňam!“ Konečně je nachystáno, plína kolem
krku a slavnostní „dobrou chuť, miláčku.“ Řev. (Co čekal, pečené kuře?) Mrskne vztekle
lžičkou o stůl. Půlka vloček je na zemi. Nemám ještě sílu na výchovu (Kolik
může být hodin? Tma? Ne, jen zatažené závěsy). Jdu vločky po jedné sbírat ze
země. Na vysávání taky ještě nemám sílu. Najednou je ale ticho. Vztek pominul. Slyším
hlasité mlaskání. „Mňamy mňam“! Než vločky dosbírám, mám před obličejem
prázdnou mističku. Dojedl a chce víc (měl přece jen půlku, ne?). Přidáme, ano,
jistě. Vydrž, miláčku.
Vařím vodu na čaj. Pořád poslepu a hlavně bez mozku. Postavím
čaj před menšího jemnostpána. „É-chu!“ (čti: pálí). „Nepálí,“ oponuji. Postavím
čaj před většího jemnostpána, který už nepozorovaně také dorazil. „Ale já chtěl
kafe..“ „Piješ ho moc,“ oponuji, ale pravda je jinde, samozřejmě jsem
zapomněla, že chtěl kafe…
„Máš pravdu, dám si čaj. Mimochodem: dobré ráno, miláčku.“
„Dobré!“ mám chuť odseknout, ale pak to řeknu mile, protože ve
skrytu duše přece vím, že takhle doopravdy vypadá dobré ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat