Nahatej kojenec tvarů barokního andělíčka leží na váze. Ručička
vystřelí na sedm a půl kila. „Maminko, a to ho fakt jen kojíš?“ tyká mi dětská doktorka
na tříměsíční prohlídce. „Ano, má pořád hlad,“ pípnu. „Z toho vyroste, neboj,
maminko,“ řekne doktorka.
Ale teď už vim, že nevyroste. Moje dítě je totiž otesánek.
Sní všecko. V jakýkoliv denní době, v jakýkoliv konzistenci i v jakýmkoliv
množství. Nezávisí na velikosti porce, jí vždy do dna. A pokaždý když dojde jídlo, řve. Nejí, aby žil. Žije, aby jedl. „Pánbůh mu to požehnej,“ řikaj babičky. „Co
ten toho sežere,“ řikaj kamarádi. „Mňamy mňam!“ hýká či prozpěvuje on.
Jednou mě napad skvělej nápad. Budem chodit cvičit. Ne že
bych po svym dítěti chtěla, aby od jednoho roku dělalo sedy lehy. Mělo to spočívat v tom,
že cvičit budu já a dítě si bude hrát s ostatními batolaty v koutku.
„Tak jakej byl?“ ptám se nejistě slečny na hlídání po první hodině.
„Hodnej. Zlatej. Nejlepší.“ Cítim v jejim hlase nějaký „ale“. Ano, už se
nadechuje: „… a může rohlík?“ ptá se mě vyplašeně. Proč by nemohl rohlík? „No,
víte, on když snědl ty jablíčka, co jste mu nachystala, tak támhle chlapečkovi
ukradl celej rohlík.“ „To nevadí,“ uklidňuju slečnu na hlídání. Osmělí se a
pokračuje: „Pak snědl celej balíček sunarek támhletomu většímu chlapečkovi.“ „My
mu ale dáváme doma najíst,“ snažim se vtipkovat. Slečna se nesměje, pokračuje: „Víte,
on když snědl jablíčka, rohlík a sunarky, všiml si, že holčička vedle má
buchtu. Ta mu strašně chutnala.“ Začínam se červenat. „Blbý bylo, že mu chutnala
tak, že jí pak bral holčičce i z pusy,“ dodá slečna na hlídání. Na to už nemam co říct.
A tak už příště cvičit nejdeme. Nějak mě přešla chuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat