Nelíbánky

Slovník spisovné češtiny líbánky definuje jako "první dobu manželství". Podle mě ale mají líbánky v dnešní době spíš význam "dovolená po svatbě", pro někoho možná "dovolená po svatbě s programem plození potomků". 

Naše líbánky se vymykaj kterýkoliv z těchto definic. Manželé v té době ještě nejsme. Na dovolenou sice jedeme, ale několik týdnů před svatbou. Aspoň já ještě nevim (tušim, ale nevim!), že jde o líbánky. A náš potomek už je tou dobou nějakej ten pátek na cestě. Přísně vzato to teda jsou spíš nelíbánky.

Což se potvrdí hned zkraje. Asi měsíc dopředu radostně rezervuju pokoj v útulnym hotýlku na jihu Francie. Nabídka "twin bed" je obzvlášť výhodná a lákavá, a tak na ni rozverně kliknu. Celou dobu až do odjezdu pak už jen neustále v různých variacích omílám něco na ten způsob, jak to tam bude skvělý. Po třídenní cestě autem (a dvou nocích ve stanu) dorazíme na místo. Představujeme si, jak před náma slavnostně otevřou krásnej pokoj s velkou měkkou postelí (ideálně i s vířivkou). Mejlka. Malá špeluňka, od který dostaneme klíč, je tak uzounká, že se tam na šířku oba nevejdeme a hlavně - stojí tam stará rozvrzaná palanda. "To je nedorozumění, " vyhrknu. Běžim na recepci. Svojí gymnaziální francouzštinou vysvětluju, že nastal omyl: "Jsem si naprosto jistá, že jsem rezervovala manželskou postel a žádnou palandu." Jak se ale ukáže, omyl nenastal na recepci hotelu, ale v mojí hlavě. Nadosmrti si už asi budu pamatovat, že "twin bed" není totéž co "double bed". Před námi je skutečně čtrnáct dní nelíbánek na palandě.  

Svůj podíl viny na nelíbánkách má ale i protistrana. (A to pomijim fakt, že cesta na naše nelíbánky náhodou vede skrz Turín shodou okolností právě v den, kdy se tu koná mač jeho oblíbeného týmu Juventus s Milánem. Díkybohu máme v batohu dva lístky.) Ani v jeho případě se snaha o romantiku každopádně nepotkává s velkym úspěchem. Na Marché aux Fleurs chce spontánně koupit květinu, pak s ní přede mnou pokleknout a tak dále. Svérázná Francouzka prodává na trhu celý pugét za čtyři eura. On ale neumí moc dobře francouzsky. Myslí si, že za čtyři eura je jedna růže. Dovodí si, že za celý pugét bychom dali peníze, které si schováváme na večeři. A tak po ní chce jednu růži. Prodavačka tomu nerozumí a asi ani nechce rozumět. Pětkrát se přeptá: "Vážně? Jednu?" Dívá se na mě s údivem, protože zřejmě vůbec nechápe, jak může někdo chodit s takovou držgrešlí. Kdyby chuděra viděla, že mu za rohem řeknu své "oui", asi by okamžitě skončila se živností.