Všechny cesty prej vedou do Říma. Všechny cesty mýho dítěte ale vedou na tramvaj. A je mu úplně jedno, že opačnym směrem je panenská příroda, velkolepý hřiště nebo snad dokonce cukrárna. Každá správná procházka totiž končí v tramvaji. Dítě do ní nastupuje na každý zastávce a za všech okolností. I když zrovna jede na motorce. Mně nezbejvá nic jinýho než se podvolit a nastoupit za nim.
V jedný ruce motorku a tašky s nákupem, v druhý golfáče a dítě. Kam se na to hrabe dvacetikilová činka. Blbý tři schody do tramvaje se zdaj jako Everest. I když je venku asi 15 stupňů, zapotim se. Lidi už o pomoc nežádam. Trochu se bojim od tý doby, co mi jeden (mladej, na pohled zdravej) pán na prosbu, jestli by byl tak laskav a pomohl mi s kočárkem, opáčil: "A nechcete počkat, jestli se nenabídne někdo jinej?"
Bezmyšlenkovitě dosedam na sedačku, nehledim napravo nalevo. Tupej pohled asi tři stanice, než se trochu vzpamatuju ze vzpěračskýho výkonu. Dítě je nějak podezřele zticha. Bude třeba zkontrolovat, co se děje. Aha. Pani, co sedí vedle mě, s nim navázala oční kontakt. Dítě je ve svym živlu. Naklání hlavičku ke straně jako naivky ve filmech pro pamětníky. Usmívá se na ní způsobem, jakej by mu záviděl snad i Hugh Grant ve svejch nejlepších letech. Mrká na ní svejma dlouhejma řasama. Pani celou zjihlou ale trochu vrátim nohama na zem, když se ho zeptam: "Fando, ty už zase flirtuješ se ženskejma?"
Škodolibá radost, že jsem pani překazila námluvy, ale netrvá dlouho. Je potřeba vystupovat. Dítě spustí neskutečnej jekot. Ne že by mu tak vadila představa, že už se nebude dál moct culit na cizí pani. Nenávidí mě v ten moment za to, že nemůže jet dál tramvají. Jekot je nesnesitelnej a otáčej se všichni lidi včetně těch, který se už určitě za normálních okolností otáčet nesvedou. Vrhaj na mě pohledy jako "proč jezdíš tramvají, když si neumíš zkrotit dítě" přes "no jo, to jsou ty dnešní matky, hlavně že máš nalakovaný nehty, že jo" až po "proč to dítě mučíš, podívej, vždyť chudáček pláče!" Dostrkam za stálého dohledu lidí z tramvaje kočárek, svíjející se řvoucí dítě, tašky s nákupem i motorku ven na perón. Když tramvaj konečně odjede, oddechnu si.
Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Moje bejvalá kolegyně jela prej jednu jedinou zastávku tramvají s kočárem. Do tramvaje i z tramvaje kočár nesla sama za pohledu nerudnýho pána. Když vystupovala, tak jí ten nerudnej pán povídá: "Tos jela jako jen jednu zastávku, jo? Líný prase!"
Pro případ, že toho nerudnýho pána při některý z našich četnejch cest na tramvaj taky potkáme, už mám pro něj připravenou odpověď. Snad bude po dvaadvacátý hodině.
Žádné komentáře:
Okomentovat