Je toho víc, ale třeba ... jídlo. Pamatuju si živě na výborný polívky z písku a pampelišek, který jsem nutila svojí mámu a další chudáky, když mě hlídali, jíst.
Role se otočily. Teď jsem bohužel tim, kdo musí ochutnávat dobroty navařený a servírovaný dítětem, já. Ovčí, kozí, králičí nebo vepřový polívky ze zvířátek z dupla ještě ujdou. Dušený mašinky, autíčka a letadla ze dřeva jakbysmet.
Průšvih nastává v momentě, kdy dítě začne používat k vaření skutečný suroviny.
Nad dvěma volskejma vokama rozklepnutejma na koberci ještě přimhouřim oči (dojímá mě totiž, že skořápky jsou vzorně uklizený v koši). I angličák nadívanej chlebem nebo brambory plovoucí v zelenym čaji ještě jako moderní matka vezmu víceméně s humorem.
Červenou čočku zalitou instantnim kafem už ale doslova neskousnu. Dítě je samozřejmě uražený, že nechci jeho delikatesu ochutnat. Asi aby mi dodalo odvahu, rozhodne se mi samo demonstrovat, jak moc je to dobrý a jak jsem prohloupila, když jsem nekoštla. Nabírá si plnou lžíci dobroty a vkládá ji do úst. Polyká. V obličeji příšernej škleb. Pf! Prsk! Pf! Sousto je v mžiku zpátky na talíři. "Hnůj!" zhodnotí samo svůj pokrm. Raduju se. Kulinářskej koutek tím končí.
Pro dnešek jsem zachráněná.
 |
| Chleba se veze... za mé hříchy v dětství. |
Žádné komentáře:
Okomentovat