„A ty se nebojíš, že jeho první slovo bude diskurz?“ ptá se
mě spolužák na výjezdnim semináři doktorandů v Krkonoších. Vystavit čtyřměsíční
mimino třem dnům intelektuálních debat je možná trochu riziko. S jeho psychickym
zdravim ale v tomhle směru hazarduju mnohem dýl. Na PhD nastupuju už
těhotná. Rígo dělám dva měsíce před porodem. (Mimochodem, to doporučuju každý studentce
– psychickej nátlak na komisi, aby nebyla zákeřná, je značnej. Státnice
probíhaj neskutečně hladce. Jen oslava je pak smutnější.) Poslední zkoušku
skládam asi tejden před porodem. A dodneška mu před spanim čtu odborný články.
Přiznávam, usnu často dřív než on.
Přesto, intelektuální stimuly mělo dítě, myslim, slušný. Na jeho
slovní zásobě se to ale navzdory předpovědím spolužáka VŮBEC nepodepsalo. Na
osmnáctiměsíční prohlídce mi doktorka vysvětlí, že „v tomto věku dítě
začíná skládat slova do vět.“ Uznale přikyvuju, jako by moje dítě už dávno mluvilo
ve verších. Pravda je ale taková, že řekne tak maximálně „má-ma“, „tá-ta“ a
samozřejmě několik variací na slovo „mňam“.
O půl roku pozdějc tu samozřejmě jsou pokroky. Jako první se
sice bohužel nenaučí slova, který bych si přála, třeba „demokracie“, „svoboda“
nebo „univerzita“. Místo toho začne žvatlat slova „kráva“, „bordel“ nebo „hnůj“.
Odteď už se nebudu nikdy strachovat, že dítě vystavim intelektuálnímu riziku. Děti
jsou evidentně odolnější, než si myslíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat