Nepatřim ke skupině rodičů, který by výchovu svejch dětí nějak přehnaně řešili. Míň poeticky to vyjádří moje kamarádka, když je u nás na návštěvě. Pijeme spolu večer na předzahrádce víno, dítě si čte potichu v postýlce knížku a posléze samo usíná. Kamarádka je ve středně těžkym šoku. Jí totiž rodiče údajně uspávali zásadně tak, že jí strkali hlavu do kočárku, aby si mohla hrát s jejich vlasy. Povídá mi: "Ty seš typickej línej rodič." Nejdřív se leknu, že mě uráží. (I když to, co řiká, připusťme si, je pravda!) Vysvětlí mi ale, že to je nějaká slavná knížka, která popisuje koncept línýho rodičovství jako v zásadě jedinej způsob, jak z dětí vychovat slušný, sebevědomý a úspěšný lidi. Něco na tom konceptu asi bude, když jsem na to přišla nezávisle na autorovi knížky taky, řikám si.
Co mě ale trochu zaráží je, že velká většina rodičů, se kterejma se na mateřský potkávam, evidentně podle tohohle konceptu děti nevychovává. Začíná to už na cvičení nejmenších dětí. Půlka dětí ve věku od dvou do pěti měsíců má na krčkách zavěšený kameny - opály, ametysty, co já vim. Nejsem ten typ, co by do takovejch věcí šťoural, tak se neptam, ale vrtá mi to samozřejmě hlavou. Naštěstí nějaká drzejší matka s dítětem bez kamenů se jedný z matek dítěte s kamenama zeptá, proč má dítě proboha na krku ty šutry. Matka dítěte s kamenama trpělivě vysvětlí stylem jak-tohle-můžete-nevědět-a-přitom-vychovávat-dítě, že kameny přece "příznivě působí na to, aby miminko nebolely zoubky, až se mu budou prořezávat." Následně z jejich hovoru vyplyne, že její syn se jmenuje Fridrich, protože to je tak "nejpříznivější z numerologického hlediska."
Myslím, že někdy do týhle doby se dá datovat moje rozhodnutí, že svoje dítě tohodle všeho uchránim a budu raději jen obyčejnou línou matkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat