Sedmej rok

Existuje teorie, že když jsou spolu lidi delší dobu v partnerskym vztahu, začnou se sobě navzájem podobat.

Ne že bych nad tim, když jsme spolu začli chodit, nějak dumala. Ale kdyby se mě na to tehdy někdo zeptal, asi bych mu řekla, že to se nám rozhodně nemůže stát. Tvořili jsme opaky snad ve všech myslitelnejch kategoriích. Já velkoměstská, on maloměstskej. Já humanitní, on technickej. Já kulturní, on sportovní. Já liberál, on konzerva. Já společenská, on asociál. Já ranní ptáče, on sova. Já instantní kafe, on turka. Já sladký, on slaný. Já světlo, on tmu. A tak dál v nekonečný řadě.

Jsme spolu sedmej rok. 

Napůl sedíme a napůl ležíme u televize. Mám se učit na státnice (budiž to polehčující okolnost). Na hlavě mám naraženou kšiltovku Juventus Turín (jo, ten vedle mě je v dresu). Pijeme lahváče a buransky fandíme u Ligy mistrů. Začne hrát úvodní znělka. "Nevíš, kdo to složil?" ptá se kulturní ženy sportovní muž. Kulturní žena krčí rameny. "Reklamu na Ligu mistrů? To asi těžko ňákej klasik," chytračim. "Mně to totiž přijde jako Čajkovskij," zamyslí se můj nekulturní sportovní muž. Zjistíme, že má pravdu. Polije mě horko.

Druhej den si čtu, jak sportovní novináři popsali velkej triumf našeho klubu (stále trvá polehčující okolnost, že se mám učit na státnice). Na idnesu maj větu, že Marchisia i Pogbu vychytal Buffon. Taková hrubka, úplně mě to pobouří. Vždyť hrajou ve stejnym klubu! Nesportovní žena posílá odkaz na do očí bijící chybu muži. I jeho v tu chvíli zamrazí. On si jí totiž nevšiml.

Už to asi začlo. Začínáme splývat.