Kočárkový teorém

Vypozorovala jsem jednu poměrně zajímavou věc. Budu jí řikat kočárkový teorém.

Když jdu s kočárkem já, teda matka, stávam se pro mužský zvláštnim způsobem neviditelná. Myslim tim, že když jdu tentýž den někam oblečená, nalíčená a učesaná bez kočárku, chlapi mě registrují úplně normálně, jako jsem byla zvyklá v dobách před dítětem. Jakmile jdu s dítětem, i kdybych na sobě měla tytéž šaty a boty na podpatku, chlapi nejsou schopni to zaregistrovat. Jejich zraky totiž končí u kočárku a dál už zásadně ženu obtěžkanou handicapem čtyř koleček nevnímaj.

Jak odlišná je situace, když se role otočej! Když jde s kočárkem můj muž, teda otec, stává se z něj v tu ránu v očích kolemjdoucích žen sexsymbol. (O chvílích, kdy otec nese mimino v nosítku ani nemluvě!) Do mdlob padají samozřejmě starší ženy, maminky, ale překvapivě jihnou i teenagerky. Mýho muže údajně nahlas komentovaly dvě středoškolačky: "Hele, divej, to je ale hezkej tatínek." Přitom za normálních okolností po něm prej ani pes neštěkne a když už ho někdo pozoruje nebo komentuje, bejvá z neznámýho důvodu stejnýho pohlaví.

Docela dlouho jsem přemejšlela, co za tim kočárkovym teorémem vězí a jak si ho vysvětlit. Pochopila jsem to až docela nedávno, když mě moje svobodná bezdětná a i jinak prostě cool kamarádka vytáhla na drink do nejbližšího podniku, kde jsem nikdy předtim nebyla (otevřeli ho totiž až v době po dítěti).
Do podniku vtrhneme krátce po půlnoci jako dvě velký vody posilněný asi litrem a půl vína. Sedáme si ke stolku a protože dvě navátý kamarádky po půlnoci v podniku nemůžou zřejmě chtít nic jinýho než pánskou přítomnost, ihned nás začne nějaký chlapec (asi nejodvážnější z party) oblažovat svým opileckym šarmem. Protože my jsme sem ale šly jen z toho důvodu, že nám doma došlo víno a nepřejeme si nic jinýho, než aby ten kluk zas co nejdřív vypadnul a my mohly v klidu pokračovat v klábosení, využijeme pololež, že jsme vdaný vobě a vobě máme děti, kluk znejistí, tak díky, čau a za chvíli je z dohledu. My šťastný pokračujem v klevetění a víno do nás padá ani nevíme jak.

Sklenky jsou prázdný a v ten moment se u nás objevuje týpek z druhý části podniku, přichází odněkud od baru. "Holky, nedaly byste si eště dvě dvojky?" zeptá se. Kouknem na sebe. Vzaly jsme si s sebou jen dvoustovku a kamarádka si koupila cigára. Na další dvě dvojky už nemáme. Řeknu milýmu týpkovi zvesela: "Nene, díky! Můžete to odnést." Týpek polkne. Vezme skleničky a jde zas směrem k baru.
"Zbláznila ses?" zeptá se mě kamarádka. "Pročs ho tak odpálkovala?"
"Na další dvě jsme už přece neměly."
"Panebože. Vždyť ten kluk nás chtěl pozvat!"
"Cože? Já myslela, že to byl číšník."
"Nebyl. A myslim, že už v životě nebude znova někoho balit."

A tim se mi vysvětlil kočárkovej teorém. Chlapi prostě moc dobře vědí, že matky s kočárkama jsou úplně mimo koloběh náhodnejch flirtů. Maskovat se a jít ven bez kočárku bylo ode mě podlý a zlý. Od příště budu chodit do podniků jedině s plackou "Pozor, matka s kočárkem".

  

Sedmej rok

Existuje teorie, že když jsou spolu lidi delší dobu v partnerskym vztahu, začnou se sobě navzájem podobat.

Ne že bych nad tim, když jsme spolu začli chodit, nějak dumala. Ale kdyby se mě na to tehdy někdo zeptal, asi bych mu řekla, že to se nám rozhodně nemůže stát. Tvořili jsme opaky snad ve všech myslitelnejch kategoriích. Já velkoměstská, on maloměstskej. Já humanitní, on technickej. Já kulturní, on sportovní. Já liberál, on konzerva. Já společenská, on asociál. Já ranní ptáče, on sova. Já instantní kafe, on turka. Já sladký, on slaný. Já světlo, on tmu. A tak dál v nekonečný řadě.

Jsme spolu sedmej rok. 

Napůl sedíme a napůl ležíme u televize. Mám se učit na státnice (budiž to polehčující okolnost). Na hlavě mám naraženou kšiltovku Juventus Turín (jo, ten vedle mě je v dresu). Pijeme lahváče a buransky fandíme u Ligy mistrů. Začne hrát úvodní znělka. "Nevíš, kdo to složil?" ptá se kulturní ženy sportovní muž. Kulturní žena krčí rameny. "Reklamu na Ligu mistrů? To asi těžko ňákej klasik," chytračim. "Mně to totiž přijde jako Čajkovskij," zamyslí se můj nekulturní sportovní muž. Zjistíme, že má pravdu. Polije mě horko.

Druhej den si čtu, jak sportovní novináři popsali velkej triumf našeho klubu (stále trvá polehčující okolnost, že se mám učit na státnice). Na idnesu maj větu, že Marchisia i Pogbu vychytal Buffon. Taková hrubka, úplně mě to pobouří. Vždyť hrajou ve stejnym klubu! Nesportovní žena posílá odkaz na do očí bijící chybu muži. I jeho v tu chvíli zamrazí. On si jí totiž nevšiml.

Už to asi začlo. Začínáme splývat.

   

Tramvaj story

Všechny cesty prej vedou do Říma. Všechny cesty mýho dítěte ale vedou na tramvaj. A je mu úplně jedno, že opačnym směrem je panenská příroda, velkolepý hřiště nebo snad dokonce cukrárna. Každá správná procházka totiž končí v tramvaji. Dítě do ní nastupuje na každý zastávce a za všech okolností. I když zrovna jede na motorce. Mně nezbejvá nic jinýho než se podvolit a nastoupit za nim.

V jedný ruce motorku a tašky s nákupem, v druhý golfáče a dítě. Kam se na to hrabe dvacetikilová činka. Blbý tři schody do tramvaje se zdaj jako Everest. I když je venku asi 15 stupňů, zapotim se. Lidi už o pomoc nežádam. Trochu se bojim od tý doby, co mi jeden (mladej, na pohled zdravej) pán na prosbu, jestli by byl tak laskav a pomohl mi s kočárkem, opáčil: "A nechcete počkat, jestli se nenabídne někdo jinej?"

Bezmyšlenkovitě dosedam na sedačku, nehledim napravo nalevo. Tupej pohled asi tři stanice, než se trochu vzpamatuju ze vzpěračskýho výkonu. Dítě je nějak podezřele zticha. Bude třeba zkontrolovat, co se děje. Aha. Pani, co sedí vedle mě, s nim navázala oční kontakt. Dítě je ve svym živlu. Naklání hlavičku ke straně jako naivky ve filmech pro pamětníky. Usmívá se na ní způsobem, jakej by mu záviděl snad i Hugh Grant ve svejch nejlepších letech. Mrká na ní svejma dlouhejma řasama. Pani celou zjihlou ale trochu vrátim nohama na zem, když se ho zeptam: "Fando, ty už zase flirtuješ se ženskejma?"

Škodolibá radost, že jsem pani překazila námluvy, ale netrvá dlouho. Je potřeba vystupovat. Dítě spustí neskutečnej jekot. Ne že by mu tak vadila představa, že už se nebude dál moct culit na cizí pani. Nenávidí mě v ten moment za to, že nemůže jet dál tramvají. Jekot je nesnesitelnej a otáčej se všichni lidi včetně těch, který se už určitě za normálních okolností otáčet nesvedou. Vrhaj na mě pohledy jako "proč jezdíš tramvají, když si neumíš zkrotit dítě" přes "no jo, to jsou ty dnešní matky, hlavně že máš nalakovaný nehty, že jo" až po "proč to dítě mučíš, podívej, vždyť chudáček pláče!" Dostrkam za stálého dohledu lidí z tramvaje kočárek, svíjející se řvoucí dítě, tašky s nákupem i motorku ven na perón. Když tramvaj konečně odjede, oddechnu si.

Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Moje bejvalá kolegyně jela prej jednu jedinou zastávku tramvají s kočárem. Do tramvaje i z tramvaje kočár nesla sama za pohledu nerudnýho pána. Když vystupovala, tak jí ten nerudnej pán povídá: "Tos jela jako jen jednu zastávku, jo? Líný prase!"
Pro případ, že toho nerudnýho pána při některý z našich četnejch cest na tramvaj taky potkáme, už mám pro něj připravenou odpověď. Snad bude po dvaadvacátý hodině.

Intelektuální riziko

„A ty se nebojíš, že jeho první slovo bude diskurz?“ ptá se mě spolužák na výjezdnim semináři doktorandů v Krkonoších. Vystavit čtyřměsíční mimino třem dnům intelektuálních debat je možná trochu riziko. S jeho psychickym zdravim ale v tomhle směru hazarduju mnohem dýl. Na PhD nastupuju už těhotná. Rígo dělám dva měsíce před porodem. (Mimochodem, to doporučuju každý studentce – psychickej nátlak na komisi, aby nebyla zákeřná, je značnej. Státnice probíhaj neskutečně hladce. Jen oslava je pak smutnější.) Poslední zkoušku skládam asi tejden před porodem. A dodneška mu před spanim čtu odborný články. Přiznávam, usnu často dřív než on.

Přesto, intelektuální stimuly mělo dítě, myslim, slušný. Na jeho slovní zásobě se to ale navzdory předpovědím spolužáka VŮBEC nepodepsalo. Na osmnáctiměsíční prohlídce mi doktorka vysvětlí, že „v tomto věku dítě začíná skládat slova do vět.“ Uznale přikyvuju, jako by moje dítě už dávno mluvilo ve verších. Pravda je ale taková, že řekne tak maximálně „má-ma“, „tá-ta“ a samozřejmě několik variací na slovo „mňam“.

O půl roku pozdějc tu samozřejmě jsou pokroky. Jako první se sice bohužel nenaučí slova, který bych si přála, třeba „demokracie“, „svoboda“ nebo „univerzita“. Místo toho začne žvatlat slova „kráva“, „bordel“ nebo „hnůj“. Odteď už se nebudu nikdy strachovat, že dítě vystavim intelektuálnímu riziku. Děti jsou evidentně odolnější, než si myslíme.

Líná matka

Nepatřim ke skupině rodičů, který by výchovu svejch dětí nějak přehnaně řešili. Míň poeticky to vyjádří moje kamarádka, když je u nás na návštěvě. Pijeme spolu večer na předzahrádce víno, dítě si čte potichu v postýlce knížku a posléze samo usíná. Kamarádka je ve středně těžkym šoku. Jí totiž rodiče údajně uspávali zásadně tak, že jí strkali hlavu do kočárku, aby si mohla hrát s jejich vlasy. Povídá mi: "Ty seš typickej línej rodič." Nejdřív se leknu, že mě uráží. (I když to, co řiká, připusťme si, je pravda!) Vysvětlí mi ale, že to je nějaká slavná knížka, která popisuje koncept línýho rodičovství jako v zásadě jedinej způsob, jak z dětí vychovat slušný, sebevědomý a úspěšný lidi. Něco na tom konceptu asi bude, když jsem na to přišla nezávisle na autorovi knížky taky, řikám si.

Co mě ale trochu zaráží je, že velká většina rodičů, se kterejma se na mateřský potkávam, evidentně podle tohohle konceptu děti nevychovává. Začíná to už na cvičení nejmenších dětí. Půlka dětí ve věku od dvou do pěti měsíců má na krčkách zavěšený kameny - opály, ametysty, co já vim. Nejsem ten typ, co by do takovejch věcí šťoural, tak se neptam, ale vrtá mi to samozřejmě hlavou. Naštěstí nějaká drzejší matka s dítětem bez kamenů se jedný z matek dítěte s kamenama zeptá, proč má dítě proboha na krku ty šutry. Matka dítěte s kamenama trpělivě vysvětlí stylem jak-tohle-můžete-nevědět-a-přitom-vychovávat-dítě, že kameny přece "příznivě působí na to, aby miminko nebolely zoubky, až se mu budou prořezávat." Následně z jejich hovoru vyplyne, že její syn se jmenuje Fridrich, protože to je tak "nejpříznivější z numerologického hlediska."

Myslím, že někdy do týhle doby se dá datovat moje rozhodnutí, že svoje dítě tohodle všeho uchránim a budu raději jen obyčejnou línou matkou.

Dušená mašinka

Řiká se, že učitelé se stávaj učitelema, protože si chtěj kompenzovat strašný křivdy ze svýho vlastního dětství. Přijde mi, že to tak trochu platí i o rodičovství. Jenže obráceně. To, co jako malý napácháme našim rodičům, se nám pak (mnohdy i s úrokama) vrátí od našich vlastních dětí.

Je toho víc, ale třeba ... jídlo. Pamatuju si živě na výborný polívky z písku a pampelišek, který jsem nutila svojí mámu a další chudáky, když mě hlídali, jíst.

Role se otočily. Teď jsem bohužel tim, kdo musí ochutnávat dobroty navařený a servírovaný dítětem, já. Ovčí, kozí, králičí nebo vepřový polívky ze zvířátek z dupla ještě ujdou. Dušený mašinky, autíčka a letadla ze dřeva jakbysmet.

Průšvih nastává v momentě, kdy dítě začne používat k vaření skutečný suroviny.
Nad dvěma volskejma vokama rozklepnutejma na koberci ještě přimhouřim oči (dojímá mě totiž, že skořápky jsou vzorně uklizený v koši). I angličák nadívanej chlebem nebo brambory plovoucí v zelenym čaji ještě jako moderní matka vezmu víceméně s humorem.

Červenou čočku zalitou instantnim kafem už ale doslova neskousnu. Dítě je samozřejmě uražený, že nechci jeho delikatesu ochutnat. Asi aby mi dodalo odvahu, rozhodne se mi samo demonstrovat, jak moc je to dobrý a jak jsem prohloupila, když jsem nekoštla. Nabírá si plnou lžíci dobroty a vkládá ji do úst. Polyká. V obličeji příšernej škleb. Pf! Prsk! Pf! Sousto je v mžiku zpátky na talíři. "Hnůj!" zhodnotí samo svůj pokrm. Raduju se. Kulinářskej koutek tím končí.
Pro dnešek jsem zachráněná.

Chleba se veze... za mé hříchy v dětství.

…a může rohlík?

Nahatej kojenec tvarů barokního andělíčka leží na váze. Ručička vystřelí na sedm a půl kila. „Maminko, a to ho fakt jen kojíš?“ tyká mi dětská doktorka na tříměsíční prohlídce. „Ano, má pořád hlad,“ pípnu. „Z toho vyroste, neboj, maminko,“ řekne doktorka.

Ale teď už vim, že nevyroste. Moje dítě je totiž otesánek. Sní všecko. V jakýkoliv denní době, v jakýkoliv konzistenci i v jakýmkoliv množství. Nezávisí na velikosti porce, jí vždy do dna. A pokaždý když dojde jídlo, řve. Nejí, aby žil. Žije, aby jedl. „Pánbůh mu to požehnej,“ řikaj babičky. „Co ten toho sežere,“ řikaj kamarádi. „Mňamy mňam!“ hýká či prozpěvuje on.

Jednou mě napad skvělej nápad. Budem chodit cvičit. Ne že bych po svym dítěti chtěla, aby od jednoho roku dělalo sedy lehy. Mělo to spočívat v tom, že cvičit budu já a dítě si bude hrát s ostatními batolaty v koutku.

„Tak jakej byl?“ ptám se nejistě slečny na hlídání po první hodině. „Hodnej. Zlatej. Nejlepší.“ Cítim v jejim hlase nějaký „ale“. Ano, už se nadechuje: „… a může rohlík?“ ptá se mě vyplašeně. Proč by nemohl rohlík? „No, víte, on když snědl ty jablíčka, co jste mu nachystala, tak támhle chlapečkovi ukradl celej rohlík.“ „To nevadí,“ uklidňuju slečnu na hlídání. Osmělí se a pokračuje: „Pak snědl celej balíček sunarek támhletomu většímu chlapečkovi.“ „My mu ale dáváme doma najíst,“ snažim se vtipkovat. Slečna se nesměje, pokračuje: „Víte, on když snědl jablíčka, rohlík a sunarky, všiml si, že holčička vedle má buchtu. Ta mu strašně chutnala.“ Začínam se červenat. „Blbý bylo, že mu chutnala tak, že jí pak bral holčičce i z pusy,“ dodá slečna na hlídání. Na to už nemam co říct.

A tak už příště cvičit nejdeme. Nějak mě přešla chuť.        

Nelíbánky

Slovník spisovné češtiny líbánky definuje jako "první dobu manželství". Podle mě ale mají líbánky v dnešní době spíš význam "dovolená po svatbě", pro někoho možná "dovolená po svatbě s programem plození potomků". 

Naše líbánky se vymykaj kterýkoliv z těchto definic. Manželé v té době ještě nejsme. Na dovolenou sice jedeme, ale několik týdnů před svatbou. Aspoň já ještě nevim (tušim, ale nevim!), že jde o líbánky. A náš potomek už je tou dobou nějakej ten pátek na cestě. Přísně vzato to teda jsou spíš nelíbánky.

Což se potvrdí hned zkraje. Asi měsíc dopředu radostně rezervuju pokoj v útulnym hotýlku na jihu Francie. Nabídka "twin bed" je obzvlášť výhodná a lákavá, a tak na ni rozverně kliknu. Celou dobu až do odjezdu pak už jen neustále v různých variacích omílám něco na ten způsob, jak to tam bude skvělý. Po třídenní cestě autem (a dvou nocích ve stanu) dorazíme na místo. Představujeme si, jak před náma slavnostně otevřou krásnej pokoj s velkou měkkou postelí (ideálně i s vířivkou). Mejlka. Malá špeluňka, od který dostaneme klíč, je tak uzounká, že se tam na šířku oba nevejdeme a hlavně - stojí tam stará rozvrzaná palanda. "To je nedorozumění, " vyhrknu. Běžim na recepci. Svojí gymnaziální francouzštinou vysvětluju, že nastal omyl: "Jsem si naprosto jistá, že jsem rezervovala manželskou postel a žádnou palandu." Jak se ale ukáže, omyl nenastal na recepci hotelu, ale v mojí hlavě. Nadosmrti si už asi budu pamatovat, že "twin bed" není totéž co "double bed". Před námi je skutečně čtrnáct dní nelíbánek na palandě.  

Svůj podíl viny na nelíbánkách má ale i protistrana. (A to pomijim fakt, že cesta na naše nelíbánky náhodou vede skrz Turín shodou okolností právě v den, kdy se tu koná mač jeho oblíbeného týmu Juventus s Milánem. Díkybohu máme v batohu dva lístky.) Ani v jeho případě se snaha o romantiku každopádně nepotkává s velkym úspěchem. Na Marché aux Fleurs chce spontánně koupit květinu, pak s ní přede mnou pokleknout a tak dále. Svérázná Francouzka prodává na trhu celý pugét za čtyři eura. On ale neumí moc dobře francouzsky. Myslí si, že za čtyři eura je jedna růže. Dovodí si, že za celý pugét bychom dali peníze, které si schováváme na večeři. A tak po ní chce jednu růži. Prodavačka tomu nerozumí a asi ani nechce rozumět. Pětkrát se přeptá: "Vážně? Jednu?" Dívá se na mě s údivem, protože zřejmě vůbec nechápe, jak může někdo chodit s takovou držgrešlí. Kdyby chuděra viděla, že mu za rohem řeknu své "oui", asi by okamžitě skončila se živností. 

Zejtra je deadline

Už zejtra je deadline článku, ze kterýho jsem napsala zatim asi jednu větu (citaci, samozřejmě). A to máme na týden půjčený větší dítě. Děti samozřejmě nechápou, že bych si přála, aby si v klidu (ideálně ve vedlejším pokoji) celý den tiše hrály.

Chtěj ven, jistě, stejně musíme do krámu. Ve večerce bohužel neni ten mladej milej Vietnamec, kterej mluví perfektně česky a pokaždé se usmívá. Je tam jeho otec, kterej neni ani trochu milej, neumí vůbec česky a nikdy se neusmívá. U kasy po očku neustále hlídám děti, protože shazujou věci z poliček a celkově zlobí a omylem začnu strkat do nákupní tašky i věci, který mi ještě táta milýho Vietnamce nenamarkoval. Snaží se mi to chudák vysvětlit, ale já vůbec nerozumím, co mi chce. On neví, jak to říct a já nevím, co chce říct. Když se konečně pochopíme, zrudnu. Vypadá to, že jsem chtěla nákup přímo před jeho zraky ukrást. Zaplatím a urychleně vypadneme. 

Děti chtěj na hřiště. Fičí příšernej vichr, typický aprílový počasí: kroupy, slunce, bouřka, déšť a vichr, hnusnej vichr. Zkouším to na ně, že jako nepůjdeme, že neni hezky, ale zas tak moc se mě vlastně neptají a už jsou na hřišti. Sednu si rezignovaně na lavičku a čekám, až je to přestane bavit. Ale nepřestane. Vůbec. Píše mi kamarádka, něco kvůli diplomce, chvíli si s ní chatuju. Po chvíli zvednu hlavu. Větší (půjčený!) dítě je někde asi tak v patnáctimetrový vejšce (nedrží se). Menší dítě žere písek. Když k němu přijdu blíž, abych mu láskyplně vysvětlila, že písek se nežere, zjistím, že mu tečou obří nudle. Nemáme s sebou žádnej kapesník. Zavelím nekompromisně domů. Cestou potkáme cizí babičku. Upozorní mě, že dítěti tečou nudle. Mockrát jí poděkuju. 

Doma zjistim, že menší dítě má písek nejen mezi zubama, ale i mezi půlkama. Dám je oba do vany. Chichotej se tam a řehtaj, já chystám večeři. Když se vrátim do koupelny, je na zemi centimetr vody. Jsem přísná: "Čí je to vina?" Větší dítě tvrdí, že to udělalo menší dítě. Menší dítě neřiká nic (asi proto, že ještě nemluví). Já nakonec taky neřikám nic, jen oblíknout do pyžam a k večeři. Menší dítě se po večeři napije a celé se polije. Převlíknu ho, vyčistim mu zuby a dám ho do postýlky. Okamžitě nato začne tlačit.  Větší dítě se hihňá. Menší dítě se taky hihňá, ale přestane, když ho vyndám, znova umeju a přebalim. Přečtu jim Kvaka a Žbluňka. Pustim rádio Junior, kde čtou pohádky tak nudně, že děti většinou hned usnou. Menší dítě klimbá. Paráda. Sklidim hračky, vyndam myčku a zase jí celou naplnim (Jak je možný, že jí vždycky hned naplnim?) a pustim komp. Vypadá to dobře. Ten větší je dnes s kamarádem na pivu, jen tak nepřijde a já budu mít celý večer na to dokončit svůj článek. 

V ten moment, kdy začnu myslet pozitivně (velká chyba!), začne větší dítě volat, nebo spíš vřískat. Ukouslo si kus rtu. (Jak je to vůbec možný? Vždyť mu chybí asi 10 zubů!) Svým křikem vzbudí menší dítě a to začne taky řvát. Asi po hodině se mi je podaří oba zklidnit. Teď spí. A to je ta chvíle, kdy podle mých představ v ideálním případě matka sedne k televizi, otevře láhev vína a dělá krásné, slastné NIC. Já ale sedám v tuto chvíli ke kompu (víno otevřu teda stejně) a snažím se vyrovnat svým nadupaným spolužákům z doktorátu, který píšou sofistikované odborné články v cizích jazycích jako na běžícím pásu. Mně ale klesá morálka, slovní zásoba… i víčka. No co, deadline je přece až zejtra.

Dobré ráno, miláčku

Oči ještě nejdou odlepit od sebe. Mám chuť se převalit na druhý bok, zavřít je a ještě aspoň chvíli… „Má-ma! Má-ma! Má-ma!“ s hurónským řevem a dupotem se neodvratně blíží to, co musí přijít každé ráno. Dva nebo tři malé prstíčky se mi zaboří do pravého oka, hluboko do oční jamky, a otáčí tak můj obličej směrem k sobě. Prásk knížkou do hlavy. To budou Poníci, pomyslím si. Ta je nejtěžší. Cítím, jak se uvelebuje vedle mého obličeje. Vím, že mám asi pět sekund, než přijde další rána Poníky do hlavy. Mezitím však přijde jiný úder – pronikavý odér.

Připadám si jako zombie, ale ranní kolotoč se neptá. Ranní kolotoč se už rozjel. „Hnůj!“ křičí a směje se menší. „Promiň, nemám čočky,“ omluvně mumlá zpod polštáře ten větší. Asi deset vlhčených ubrousků, ale odér nejde odbourat. Tak teda umyvadlo. A oblíct. Nelibý řev. Z přebalováku vší silou kopou obě nožičky. Jedné se mi nepodaří uhnout. Dostanu přímou ránu do břicha. Vzmůžu se jen na slabé: „Maminka se ale nekope, miláčku.“

„Mňamy mňam, mňamy mňam!“ menší po seskoku z přebalováku utíká neomylně do lednice. „Já si dám kafe,“ volá větší, stále zpod polštáře. 

„Koky“, „ménko“, „dody“, případně „babka“ (čti: vločky, mlíko, jahody, jabka). Zatímco krájim, leju a sypám, kolem mě probíhají rituální tance. Ódy na jídlo. „Mňam! Mňam! Mňam!“ Konečně je nachystáno, plína kolem krku a slavnostní „dobrou chuť, miláčku.“ Řev. (Co čekal, pečené kuře?) Mrskne vztekle lžičkou o stůl. Půlka vloček je na zemi. Nemám ještě sílu na výchovu (Kolik může být hodin? Tma? Ne, jen zatažené závěsy). Jdu vločky po jedné sbírat ze země. Na vysávání taky ještě nemám sílu. Najednou je ale ticho. Vztek pominul. Slyším hlasité mlaskání. „Mňamy mňam“! Než vločky dosbírám, mám před obličejem prázdnou mističku. Dojedl a chce víc (měl přece jen půlku, ne?). Přidáme, ano, jistě. Vydrž, miláčku.    

Vařím vodu na čaj. Pořád poslepu a hlavně bez mozku. Postavím čaj před menšího jemnostpána. „É-chu!“ (čti: pálí). „Nepálí,“ oponuji. Postavím čaj před většího jemnostpána, který už nepozorovaně také dorazil. „Ale já chtěl kafe..“ „Piješ ho moc,“ oponuji, ale pravda je jinde, samozřejmě jsem zapomněla, že chtěl kafe…

„Máš pravdu, dám si čaj. Mimochodem: dobré ráno, miláčku.“

„Dobré!“ mám chuť odseknout, ale pak to řeknu mile, protože ve skrytu duše přece vím, že takhle doopravdy vypadá dobré ráno.